Ale když máte zlomenou duši?

Review by Veronika Lengálová

Psychosia (Psykosia), by Marie Grahtø, Denmark/Finland 2019

Viktoria je trochu výstřední ale extrémně disciplinovaná vědkyně zabývající se problematikou sebevražd z pohledu psychoanalýzy. Jako konzultant je pozvána do psychiatrické léčebny kvůli zvlášť náročnému případu, který se jmenuje Jenny. Svým upjatým zevnějškem a chováním je o deset let starší Viktorie v silném kontrastu s nepředvídatelnou a bezprostřední Jenny. Už jejich první setkání ukáže, že vztah mezi nimi rozhodně nebude běžným vztahem pacienta a jeho doktora. Poprvé totiž Viktoria Jenny spatří s nožem na krku, řeznou ránou na ruce, ve vaně plné vody zabarvené krví. Když Jenny řekne své nové lékařce, aby si vlezla k ní do krvavé lázně, spouští mezi ženami hru, v níž se vzájemně testují, zkouší a hledají limity té druhé.

Ve svém celovečerním debutu se dánská režisérka a autorka scénáře Marie Grahtø pouští do nepříjemného tématu psychické nemoci. Ačkoli je příběh smyšlený, inspiraci pro styl a vyjadřování filmu vzala Grahtø z vlastní zkušenosti s psychotickými stavy a hospitalizací na psychiatrické léčebně. Sama režisérka popisuje žánr Psychosie jako psychotický realismus. Má se jednat o jakýsi paradox, neboť koncept reality je založen na kolektivní identifikaci většiny s vnímáním skutečnosti, ale psychóza znamená halucinaci, bludy, klam, neexistující věci, ale pacient trpící psychózou tyto lživé zážitky vnímá jako realitu.

Už ve své krátkometrážní studentské tvorbě se Grahtø věnovala zkoumání snadno smývatelné hranice mezi realitou a iluzí. Její absolventský film Teenland (2014) je o dívkách s nadpřirozenými schopnostmi zavřených v psychiatrické léčebně, kde se míchá skutečnost s „psychotickou realitou“.

Film hovoří experimentálním jazykem a (nejen díky závěrečnému plot twistu) vytváří v divákovi nepříjemný pocit nejistoty, čemu může věřit. Klamavý styl vyprávění imituje stav člověka při psychóze. Nevíte, co je pravda. Nejde ani tak o to, že nemůžete věřit ostatním, ale hlavně nemůžete věřit sami sobě. A tomu, co (si myslíte, že) prožíváte. Právě experimentální uchopení filmu funguje jako dobrá ilustrace psychické nemoci.

Nedůvěra pramení také z ústřední dvojice. Jako by Viktoria a Jenny byly každá z jiného světa. Jméno, účes, viktoriánský kostým dává Viktorii nádech příchozí z doby minulé. Mladá Jenny s odbarvenými vlasy a bílou uniformou pacientů jako by přišla z budoucnosti. Velmi brzy divák pochopí, že Viktorie nepřišla do ústavu, aby pomohla Jenny. Není pouze v roli objektivní lékařky oproštěné od vlastních problémů. Právě naopak, středem jejího výzkumu je ona sama, jizvy po pokusech o sebevraždu jsou toho svědky. Ona je svým vlastním pacientem. Jenny je nevědomky jejím lékařem. Díky nočním debatám o životě a o smrti se ženy sblíží, a Viktorie tak konečně objeví osobu, s níž dokáže navázat vztah. Nedůvěřivého diváka nezaskočí, že ale není vše tak, jak se zdá.

Zvláštně nedůležitá skutečnost je, že ve filmu se neobjeví jediná mužská postava. Všechny lékařky, ošetřovatelky i pacientky jsou ženy, které žijí ve své komunitě jakoby mimo zbytek světa, v dlouhých prázdných nemocničních chodbách. Téma filmu je univerzální, respektive unisexové, takže čistě ženský ansámbl působí spíše jako náhoda než záměr.

Grahtø šikovným způsobem pracuje s tématem sebevraždy. Sám koncept je předmětem Viktoriina výzkumu, obě hlavní postavy jsou v podstatě specialistky v oboru. Není třeba moralizujícího představování pro a proti. Sebevražda je fascinující, lákavá, hrozivá. Film si nedává za cíl vynést verdikt, ale rozhodně je nástrojem pro detabuizaci mýtů kolem mentálního zdraví. Když máte zlomenou nohu, ukáže vám to rentgenový snímek. Ale když máte zlomenou duši?

Return